čtvrtek 29. května 2014

Ještě než umřu

Ještě než umřu – Downhamová J.

Anotace - Sedmnáctiletá Tessa má stejné pocity, touhy a plány jako její vrstevníci. Na jejich uskutečnění má ovšem podstatně méně času. Trpí leukémií v pokročilém stadiu a v takovém rozsahu, že není možná žádná další léčba. Tessa se smiřuje s neodvratným osudem svérázným způsobem: sepíše si seznam věcí, které by ještě chtěla stihnout, dokázat, zažít, a pokud jí zdravotní stav dovolí, pustí se bezhlavě do jejich plnění.
Hluboká a pochopitelná lidská touha chovat se někdy jinak, než je běžné, porušit zákony, prožít skutečné dobrodružství, bláznivě se zamilovat, uniknout ze všednosti a konvencí se v kulisách umírání a omezeného času mění v napínavý a překotný boj o holé přežití, o samou podstatu lidské existence. Intenzivní příběh odkrývající pozadí zamotaných rodinných vztahů, skrytých bolestí, příběh o rodičovské, sourozenecké a partnerské lásce, příběh o smíření a pomíjivosti všedních problémů promlouvá svou neúprosností, nesentimentalitou a jednoduchostí ke všem generacím čtenářů.

Tak tuhle knihu jsem vybrala z 11 nej od Neoluxoru pod článkem Hvězdy nám nepřály.  Šla jsem po ní s vědomím sebetrýznění.
Hlavní hrdinka se utápí v odevzdání a střídají se u ní záchvaty boje.  Čiší z ní, hořkost nad nespravedlností nemoci. Chtěla by být zdravá, ale jelikož to nejde, plive kolem sebe jed, dělá blbosti a trucuje jako puberťačka. Nikdo se jí nemůžeme divit. Některá její přání než umře, jsou celkem dětinská a já měla pocit, že některé dělala jen proto, aby je zažila, i když jí třeba nenadchly. Hodně je tu znát, že nemá co ztratit, tak se snaží žít, co to jen jde…  A zažívá karamboly, některé úsměvné…

Postupem knihy se potápíte, jdete hloub. Tessa mi začala být víc sympatická. Ty její vzteky, síla boje, touha žít i přes nemoc… Postoj rodiny, jejího otce by jí mohl závidět téměř každý.  Praštěný Bráška co si hraje na hrdinu. Celý postoj rodiny i její lásky…

Kniha se četla sama, čím dál jste šli tím více jste byli zvědavý, co dalšího šílenýho děvče vymyslí. Jen jsem překvapená sama sebou. U takových knih nemám nikdy oči suché… až teď. Nevím proč, ale ty poslední stránky ve mně nevzbudily smutek, ale úlevu. Možná to beru ze zvláštního pohledu. Prostě mi spadl kámen ze srdce. Jako bych jí přála, aby už měla klid, věděla, že neodchází sama, ale i s čtenářem, ve kterém to zanechá hluboké pocity. Hrdost nad tím, že bojovala seč jí síly stačili, ač po svém…

Kniha se mi líbila, proti jiným právě tím, že se nevzdala života do posledního dechu. Ve většině knih co jsem na tohle téma četla se vzdali, smířili… Ale Tessa ne…. Má můj vroucný obdiv….