Jitulisko: Kroky v temnotě

Kroky v temnotě od M.Paver

Anotace: Píše se rok 1937. Nad Londýnem zahaleným v mlze se sbírají mraky. Osmadvacetiletý Jack je chudý, osamělý a příliš zoufalý, než aby dokázal změnit svůj život. A tak když se mu naskytne šance stát se radistou na arktické expedici, skočí po ní. Na lodi vládne vzrušení a nedočkavost, když opouští Norsko: pět mužů a pět psů cestuje napříč Barentsovým mořem za svitu půlnočního slunce. Konečně doplují k zapadlému, neobydlenému zálivu, kde mají strávit celý příští rok. Gruhuken. Jenže arktické léto je krátké. Když se noc vrací, aby se znovu chopila vlády nad zemí, Jack pociťuje zvláštní neklid. Jeho druhové jsou postupně, jeden po druhém, nuceni odejít. I on se musí rozhodnout. Zůstat, nebo jít. Brzy spatří poslední paprsky slunce a pak na celé měsíce pohltí tábor polární noc. Brzy dosáhne bodu, z nějž už není návratu - to když moře zamrzne a znemožní mu útěk. A Gruhuken není tak neobydlený. Jack není sám. Něco se potuluje temnotou.

Děj – Kniha je psaná formou deníku. Jack si zde sepisuje své zážitky a pocity z polární výpravy na Arktidu. Původně měla 5 členů (a 5 psů, ale v knize je zmiňováno 8), ale jednomu ještě před odjezdem umřel rodinný příbuzný a on zdědil statky. Druhý Hugo si nešťastnou náhodou zlomil nohu, když zakopl o smotané lano. A tak, z 5-ti člené posádky zbyli jen tři. Po další době opustí tábor i Gus a Algie. Jack s vervou bojuje, že nezničí výpravu kvůli svému strachu z „ozvěn minulosti“, ale co jsou ty ozvěny zač? jak zvládne samotu na opuštěném místě kde kraluje jen a jen tma?

Na výpravu se dosti připravili, nakoupili zásoby a projeli týdny lodí, aby se dostali do cíle, Gruhunkenu. Na lodi se je všemožně snažil odradit kapitán, říkaji mu Nor. Jejich místo je podle něj posedlé, a navíc čeká je 4 měsíční nepřetržitá tma, ze které mnoho výprav nedorazilo, nebo přišlo o rozum…

Příběh má budit hrůzu ze samoty, tmy, avšak na mě to moc nepůsobilo. Nevím, jestli je to stylem psaní nebo pro mě moc vzdálené. Ale prostě do děje mi nedokázal vtáhnout….

Postavy - Jack Miller – Muž ze střední vrstvy. Po strastiplném životě se dostal, skoro, až na dno. Avšak má jistou sílu bojovat, touhu dostat se výš než se nachází. Je celkem zásadový. Zjistí o sobě věci, které se bál přiznat sám sobě. Věci, které nemůže ovlivnit, a to ho táhne a nutí jít dál….

Gus – človíček, který přirostl Jackovi k srdci, má pocit, že mohou být i přátelé. Ač je rozděluje společnost, ze které pocházejí. Avšak Gus budí dojem dobráka, byl mi sympatický.

Algie – velký, tlustý, hromotluk, který se bojí ticha. Neustále zapíná rádio nebo si aspoň prozpěvuje. Leze zbývajícíma dvěma na nervy. Má řeznické sklony. Podle mě neutrál, ale bez něj by to nebylo ono.

Závěr – Knihu jsem si vybrala v knihovně namátkou. Zaujal mi podnadpis „Hrůzostrašný příběh“.

No popravdě jsem očekávala víc. Kniha se dá přečíst jako zajímavost, ale jelikož se rozhodně na Arktidu nechystám tak mi na něm nic tak hrůzostrašného nepřišlo. Celkově pojat jako strach ze tmy, samoty, halucinací….Začátek celkem zdlouhavý, než se vůbec něco začne dít. Hodnotím maximálně za 3/10 …..

Autorka - Michelle Paverová (1960) se narodila v hlavním městě dnešního středoafrického státu Malwi (tehdy to ještě byla kolonie Ňasko) Lilongwe belgické matce a anglickému novináři, který šéfoval místními listu Nyasaland Times. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1964 se s rodiči vrátila do Velké Británie a vyrůstala v londýnské čtvrti Wimbledon. Po studiích biochemie v Oxfordu působila ve firmě zaměřené na patentové právo, výnosné zaměstnání však nakonec opustila pro velký sen z dětství: stát se spisovatelkou. Debutovala romancemi pro dospělé Without Charity (2000) a A Place in the Hills (2001) a poté oslovila čtenáře fantasy cyklem Daughters of Eden, v němž dosud vyšly prózy The Shadow Catcher (2002), Fever Hill (2004) a The Serpent's Tooth (2005).

Wolf Brother (2004, Bratr vlk) otevírá autorčinu sérii Letopisů z hlubin věků, v níž vyjádřila celoživotní zájem o antropologii, archeologii a zoologii. Při psaní těchto příběhů z Dalekého severu Paverovou inspirovaly cesty po Norsku, Laponsku, Islandu i Karpatech.