středa 27. března 2013


Ditě zvané to od D. Pelzer…. První dli z trilogie.

Anotace: Kniha Dítě zvané „To“ je šokující historií jednoho z nejkřiklavějších případů týrání dětí v dějinách Kalifornie. David Pelzer v ní s ohromující otevřeností vypráví neradostný příběh vlastního dětství.
Tuhle knihu jsem si vzala do ruky po doporučeni kamarádky mno a recenzi vám poskytnu ochutnávkou toho co se v ni děje a posuďte sami, jestli na knihu máte dost silný žaludek…. Mě osobně běhal mráz po zádech …..


Strach jsem neměl. Byl jsem příliš unavený. Říkal jsem si jenom: "Tak pojď, jdem na to. Ať to máme z krku." Matka se ke mně sklonila a zopakovala, že mě může zachránit, jenom když budu rychlý. Snažil jsem se rozluštit její hádanku, ale hlavu jsem měl jako v mlze.

Bez váhání jsem otevřel pusu a ona mi vrazila studenou lžíci hluboko do krku. Znovu jsem si pomyslel, že to bylo až příliš snadné, ale v příštím okamžiku jsem už nemohl dýchat. Hrdlo mi vzplálo. Stál jsem před matkou, kýval se sem a tam a cítil jsem, jak mi lezou oči z důlků. Svezl jsem se na všechny čtyři, "Dusíš se!" zvonilo mi v mozku. Vši silou jsem bušil do podlahy ve snaze polknout a něco udělat se vzduchovou bublinou, která mi uvízla v jícnu. Zmocnila se mě okamžitá hrůza. Po tvářích mi stékaly slzy strachu. Přešlo několik vteřin a já jsem cítil, jak sila mých úderů ochabuje. Drásal jsem nehty kuchyňskou podlahu a provrtával jsem ji očima. Všechny barvy se slévaly v jednu. Zdálo se mi, že ztrácím vědomi. A věděl jsem jedno: umírám.

Když jsem přišel k sobě, ucítil jsem, jak mě matka tluče do zad. Sila jejich úderů způsobila, že jsem si odříhnul a mohl znovu dýchat. Lokal jsem vzduch plnými doušky a matka se vrátila ke své sklenici. Pořádně se napila, podívala se na mě, a když promluvila, vyprskla na mě mlhu kapének. " Ani to nebylo tak strašné, co říkáš?" Pak dopila a propustila mě do mé sklepni ubikace.

Další večer následovala repríza, tentokrát v přítomnosti otce. "Tímhle toho kluka odnaučím krást jídlo!" Chvástala se před ním matka. Bylo mi jasné, že to dělá jenom proto, aby ukojila svoji chorobnou, zvrhlou rozkoš. Zatím co mě krmila další dávkou čpavku, stál otec jako bez ducha. Zato já jsem se tentokrát bránil. Musela mi otevřít pusu násilím, tloukla mě do hlavy zleva i zprava a přitom rozlila velký díl čpavku na podlahu. Bohužel ne všechen. Znovu jsem bušil do podlahy zaťatými pěstmi. Zvedl jsem hlavu k otci, abych na něho zavolal. V hlavě jsem měl jasno, ale z úst mi nevyšla ani hláska. Otec stál nade mnou, nedával najevo žádné pocity, nevšímal si, že mu u nohou mlátím do podlahy. I tentokrát se ke mně matka sklonila, jako by laskala jednoho ze svých psů, a několikrát mě plácla po zádech. Pak jsem omdlel.